Peníze vymysleli lidé, aby usnadnili směnu zboží. Jinak by to tady vypadalo pořád jako v povídce O kohoutkovi a slepičce. Lidé by kmitali chaoticky jako molekuly, aby našli někoho, kdo potřebuje co má jeden a současně on má to, co potřebuje druhý.
Co reprezentují peníze ve světě výměny zboží? Je to hodnota odvedené užitečné práce. Hodnota odvedené práce se určuje na trhu. Pokud se hodnota neurčí výhradně na trhu, pak výsledek neodpovidá skutečně odvedené práci a zatímco jeden získá méně, než by mohl získat na trhu, druhý může získat více, než by dostal na trhu.
Samozřejmě vyskočí otázka, co je to ten trh. Je to prostor, v němž se lidé samostatně rozhodují, jakou hodnotu požadují za svoji práci a současně se samostatně rozhodují, jakou hodnotu jsou ochotni dát za práci, kterou si chtějí zakoupit – vzniká cena práce a jejich výsledků. Jakmile „někdo“ začne určovat, co kdo na trhu může, zasahovat do tvorby cen, kdo s kým na trhu může obchodovat, nejde o trh, ale více či méně „vrchnostensky“ řízený systém určení ceny a cena takto stanovená neodpovídá skutečné hodnotě práce.
Aby byl výkaz práce stabilní, hledal se od počátku vzniku peněz způsob, jak hodnotu práce v penežní hodnotě zachovat. Nakonec se ustálil na systému kovových měn, který vzhledem k tomu, že výrobu peněz ovládly státy a jejich vládci a současně možností kovy získavat těžbou případně obírat o kovy ty, kteří je měli, nebyl ani zdaleka ideálním. Ale protože se na jedné straně těžilo a na druhé straně se mince odíraly a ztrácely, tak celkově systém jakž takž fungoval a nic lepšího se nevymyslelo.
Pak se ovšem vymyslely papírové peníze, aby se lidé nemuseli tahat s pytli kovových mincí. Aby se nový systém zavedl a lidé ho přijali, byly vydávány bankovky, které byly potvrzením, že v dané bance leží příslušné množství kovu. Předpokládalo se, že množství kovu napsané na bankovce odpovídá množství kovu v sejfu. Jako správný kov se ujalo zlato a původně i stříbro. Pokud chtěl někdo půjčit peníze, pak potřeboval najít jiného, kdo měl potřebné mince nebo bankovky a byl ochoten mu je zapůjčit. Třeba Harpagon. Pokud nastaly problémy se splácením dluhu, pak měl problém jen půjčující Harpagon.
Když se systém jako bezpečný ujal, vymyslel nějaký chytrolín úpravu, zvanou částečné rezervy. To umožnilo vydávat bankovky na práci, která teprve bude provedena. Nebude potřeba Harpagona, půjčovat se bude jednoduše u bank a bude možné financovat i takové věci, které by Harpagon nikdy nepodpořil. Až bude daná práce provedena, bankovky se vrátí do banky a kromě malého navýšení hodnoty za nové více hodnotné práce se nic nezmění. V Anglii proběhl tehdy i nějaký soud, který měl zakázat existenci nekrytých peněz, ale neuspěl. Naopak se postupně vytvořila centrální banka provázaná se státem. Nevýhodou, která se záhy ukázala, bylo to, že v případě problémů s dluhem nemá problém jen půjčující banka, ale všichni, kteří v ní měli uložené peníze a po všeobecném rozšíření tohoto systému měl problém kde kdo – nastalo období ekonomických růstů následovaných ekonomickými krizemi.
Zatím ale „pořád dobré“. Až na půjčování státu vesměs pro válčení se banky snažily půjčovat smysluplně a ty, kterým se to nepovedlo, pak zbankrotovaly, protože neměly na vydané papírky kovové pokrytí, což se většinou projevilo vcelku brzy.
Větší problém nastal ve chvíli, kdy se tisku papírových peněz ujmul stát. Typickým případem státní papírové inflace a následného rozvratu společnosti je revoluční Francie. Popsáno je to podrobně v práci fiat money inflation in france (česká verze). Francii pak „zachránil“ Napoleon, který se vydal na loupeživou anabázi po Evropě.
Státu nikdy nestačí existující peníze a proto tiskne až do chvíle, kdy zbankrotuje. Ale „pořád dobré“ – krytí peněz kovem bylo stále považováno za správné. Hodnoty z výkazů práce se většinou nespravedlivě přesypaly, ale nové peníze měly vždy zase alespoň na nějaký čas jakousi hodnotu a ekonomika se postupně oživila a hlavně pořád existovaly a používaly se i kovové peníze, takže bylo s čím srovnávat a kde uchovávat hodnotu práce.
Katastrofa nastala ve chvíli, kdy se přestalo považovat krytí hodnoty tištěných peněz kovem za správné a vyrojily se nové inovativní verze tištění peněz bez potřeby krytí kovem – zlatem. Tato situace nastala za a po první světové válce, kdy se prohnaly Evropou inflační vlny s neblahými důsledky na dotčené i nedotčené státy, třeba v Rusku a výkladní skříní hyperinflace se stalo Německo.
Po „výborných“ výsledcích neomezeného tisku státních peněz se některé státy snažily vrátit ke zlatu. Bohužel za mořem „se tisklo a tisklo až se dotisklo“ a vyrobili krach na burze a protože už ani tam nebyl kapitalismus kapitalismem, tak vláda se rozhodla, že zabrání rozšíření krize. Tím zajistila její trvání až do dalších voleb roce 1933, kdy si tam navolili socialistu FDR, který New Deal-em zajistil její trvání až do nové světové války. Ke čtení Šíma – Trh v čase a prostoru a pro dlouhé zimní anglické večery Rothbard – Americas Great Depression. FRD pak dorazil USA především tím, že zlikvidoval úspory obyvatelstva a nahradil je státními penězi – narušil zlatý standard, nařídil povinný výkup zlata za papírové dolary za jednu nařízenou cenu a když to všechno vykoupil, devalvoval dolar téměř na polovinu – a tím zničil domácí spotřebitelskou poptávku a investiční aktivitu. Místní dodnes oslavovaní experti obdobně dorazili ČSR v roce 1934 (a 1936), kdy devalvovali korunu.
Za druhé světové války a i po ní se hojně tisklo kde všude. Protože nevěděli, co s tím, tak vymysleli systém, kdy krytý zlatem byl dolar a ostatní hlavní měny ne – Breton-Woods. Systém se samozřejmě rozsypal, protože nejde mít jednu pevnou měnu, kolem které ostatní tisknou jako diví. Pak je všeobecná snaha mít doma jen tu jednu pevnou měnu a hlavně to zlato. Ostatní peníze pak mít co nejkratší dobu nebo raději nemít, neboli natisknu si frantíky, ty vyměním za dolary a dolary za zlato a jsem za vodou. Takový systém nemohly ustát ani USA, navíc zamotané do války ve Vietnamu a tak to Nixon v roce 1971 skrečoval a bylo definitivně po krytí peněz zlatem.
Od té doby papírky nejsou kryté ničím. Co tedy dělá jejich hodnotu? Je to práce za daný papírek odvedená. Peníze jsou tedy výkazem práce. Jinak by nebylo možné je používat jako platidlo, protože by neměly žádnou reálnou a tím pádem ani směnou hodnotu. Jako malý bonus jsou dnešní papírky vyrobené tak, aby je nebylo možné jednoduše falšovat mezi lidem.
No a peníze v počítači, ty nemají ani ten malý bonus. Přesto jsou to pořád platné peníze, protože jsou státem nařízené jako zákonné platidlo a není nic, čím by je šlo v současné politickém prostředí nahradit, protože všem státům tento stav, kdy si mohou natisknout co je podle nich potřeba, vyhovuje.
Snižování hodnoty peněz tiskem peněz nekrytých odvedenou prací je další příběh…
The Freedom Herald 